Po poměrně dlouhém (cca 2.5 h) letu jsme dorazili do první destinace našeho eurotripu, do Dublinu. Pro cestu z letiště do centra typický doubledecker (sice ne červený, ale taky dobrý). Sedli jsme si nahoru do druhého patra, úplně nejvíce dopředu a mohli jsme tak pozorovat zcela nový svět dopravy - jezdí úplně naopak, vlevo! Není to zase tak složité na pochopeni, ale určitě to je jiné. Hlavně kruhové objezdy a křižovatky.
Praktická poznámka:
Pro dopravu do centra jsme využili autobus linky 16 nebo 41, které jsou o dost levnější (ale také pomalejší), než přímé letištní transfery, jízdenka stála okolo 3-4 euro.
Pro dopravu po centru jsme využili šaliny (tramvaje) Luas, jednosměrná jízdenka 2,10 euro.
Bydlíme v řadovém domku kousek od centra (zařízeno přes Airbnb). Společnost nám zde dělají hostitelský pár z Itálie a Venezuely a pár španělů, takže velké multikulti. Vše je však čisté, hezky zařízené a bezproblémů.
Okolo 22 jsme se vydali směrem centrum, hlavně směrem Temple bar, což není jen 1 bar, ale celá čtvrť barů a irských hospůdek, kde to fakt neskutečně žilo. Aby jsme byli co nejvíc turističtí, zakempili jsme to v Temple bar pub. Bylo tu snad 20 druhů piv a neskutečné množství ostatního alkoholu. A taky lidi. Miliony lidí. V malinkém prostoru se tlačila hlava na hlavu, všichni se však vždycky nějak vyhnuli a protlačili. Byla zde také živá hudba, hrající irské, ale i ostatní známé písničky a tak celá hospoda popíjí a zpívá.
Praktická poznámka: pivo vyjde v oblasti Temple baru okolo 6-7 euro, skoro všude berou karty, kdekoliv jinde mimo centrum je alkohol i jídlo levnější (na periferii Dublinu okolo 3 euro).
3. 9. 2017 - dopoledne/odpoledne
Po vydatné snídani v All sweets jsme konečně začali objevovat město. Naštěstí to není tak moc velké a tak se všude dostaneme pěšky.
Naše první kroky mířily do Trinity college, místo, kde zažívali svá dobrodružství Harry, Hermiona a Ron. Úplně to tu vybízí ke studování a nasávání nových vědomostí! Areál je to opravdu rozlehlý a určitě stojí za procházku!
Štěpán si přál jít do Stephen's garden. Obrovský park s jezery, racky, labutěmi a holuby. Tito holubi jsou navíc strašně sofistikovaní. Sedí v korunách stromů a bombardují vás svými výkaly, vcelku nemilosrdně. Naštěstí se mi povedlo všemu vyhnout, někteří však takové štěstí neměli...
Nyní se turisticky zaměřujeme na historické budovy a kostely, jejichž název už si bohužel nepamatuji. První, špatně vyfotitelný a blbě stojící St. Patrick cathedral, kde zrovna přijel zájezd japonců, takže jsme dovnitř vůbec nešli. Vše jé v docházkové vzdálenosti od sebe, takže není problém chodit pěšky. Dalším zastavením byl Christ church cathedral. Takový pěkný menší šedý kostelík. Ono je tady vlastně všechno úplně šedé... Zde jsme dali kávu. Nabití novou energií jsme se vydali hledat Dublin's castle. Upřímně jsem čekal, že bude více hradový a bude mít více než jednu věc, připomínající hrad. Prošli jsme tedy areál "hradu" a vyrazili hledat něco k jídlu, samozřejmě na Temple bar.
Gastro vsuvka: Jídlo a pivo
Ohara's pale ale, irish scout, hop house lager, Guinness. To je jen velmi málo značek, které jsem si stihl z toho všeho zapamatovat. Chtěl jsem, ať to nevypadá, že to je tady jenom o chlastu a tak jsem vyfotil i nějaké jídlo (promiňte prosím fakt, že je na té fotce další pivo), respektive Fish and chips, což bylo úplně skvostné a výborné rybí jídlo a panini s bramburkami na snídani - top kombinace. A černý čaj, s mlékem samozřejmě, protože irish culture. (Víc jsem nejedl, souboj jídlo VS pivo za stejné peníze bohužel vždy vyhraje to pivo).
Když tak zpětně ty fotky procházím, tak se mi asi nepovedlo odstranit tu alkoholovou nálepku. Nevadí...
3. 9. 2017 - večer/noc
Večer jsme po rychlé večeři v Subway zamířili do první hospody, kterou jsme potkali - VAT pub. Byli jsme tu v rozumný čas a tak jsme si i v pohodě sedli, nejdříve k opuštěnému stolu v zadní části restaurace, poté blíže k pódiu. Tohle bylo zásadní rozhodnutí, které utvořilo průběh celého večera. Po chvíli se nás skupinka lidí, sedící vedle u stolu, zeptala, z kama, teda odkud, jsme. A už to začalo. Během toho spustila i irská kapela a tančily se irské tance. Jenny, jedna ze slečen, žila rok v Irsku. Znala proto všechny písničky a hlavně taneční kroky, které nás ochotně naučila. A je to fakt sranda, navíc, zvládnu to i já. Nakonec jsme s nimi strávili celý večer. Všichni byli spolužáci ze školy, v našem věku, takže jsme měli hodně co si povídat, tančit a pít. Piva tekly proudem (peněženka pláče), ale byl to nezapomenutelný večer. Zavřeli jsme 3 hospody, doprovodili jsme je na autobus (odlétali v 6 ráno) a vydali se na noční túru Dublinem. Lehce po 4 se nám konečně podařilo dojít na ubytování.
4. 9. 2017 - Howth
Dneska jsme se vydali na celodenní výlet do Howthu. Město asi 30 minut jízdy krásným vlakem s Wi-fi. Je to vlastně poloostrov, kolem kterého vedou různé trasy a túry. Byly na výběr 4, my jako zkušení hajkeři jsme si vybrali samozřejmě tu nejtěžší a nejdelší. 10 km, cca 4 hodiny chůze. Za odměnu jsme však dostali majestátní a ohromující výhledy.
5. 9. 2017
Poslední den v Dublinu byl zaměřen na dohánění všech restů, které se nám během předchozích dnů nasbíraly. Hned ráno (čti okolo 11, v noci jsme se zase zapomněli v Temple baru) zamířily naše kroky do slavné věznice Kilmainham Gaol.
Protože sedím v letadle, mám více času se o ní rozepsat. Dlouho na mě totiž takhle něco nezapusobilo. Samotný původ vězení sahá někdy do dob Viktoriánské Anglie. Samotný koncept věznice byl na tu dobu úplně nový. Ve snaze co nejvíce zmenšit kontakt vězňů vzniklo spoustu separovaných, do kruhu uspořádaných cel. Hlídač přitom ze svého dolního patra viděl na všechny cely, měl proto absolutní přehled o tom, co se kde děje. Mezi dočasné obyvatele této věznice patřili kapsáři, větší zloději, vrazi, čekatelé na deportaci do Austrálie a také političtí vězni.
V dubnu roku 1916 proběhlo v Dublinu Velikonoční povstání (historicky vzdělání čtenáři omluví tuto nesrovnalost v překladu), proti vládnoucí Velké Británii, po kterém byli zatčeni a vězněni buřitelé tohoto povstání právě zde. Povstání samo o sobě nebylo veřejností přijímáno moc kladně, avšak události, které se ve vězení udály, změnily pohled lidí na věc, což nakonec vedlo k vzniku samostatné Irské republiky. Všech 14 zatčených důstojníků bylo popraveno, dokonce i jeden vážně zraněný jedinec, kterého museli posadit před střelce na židli a připoutat, protože stále padal.
Toto místo tedy zásadně ovlivnilo celé Irsko.
Po návštěvě věznice jsme se vydali do veselejší destinace - Guinness Storehouse! Obrovská fabrika, největší na světě, kde se vaří výše uvedené pivo. Za 22 euro dostanete možnost projít si 6ti patrový, obrovský barák plný piva. Od surovin a způsobů pražení, přes ochutnávky až k vytoužené pintě v Gravity baru - prosklenému hornímu patru Storehouse. Dělali jsme i nějaké kvízy, já si dal kafe co chutnalo jako pivo a celou prohlídku jsme ukončili Guinnessem s výhledem na Dublin.
Naposledy jsme se ještě vydali do centra, na suvenýry, na jídlo (dál jsem si pomalu vařené hovězí v Guinnessu) a hlavně! Poslat pohledy. Nevím, zda svěřit je nějakému staříkovi na poště, byl nejlepší nápad, tak uvidíme, zda vůbec dojdou.
Mysleli jsme, že už nás v Dublinu nic nepřekvapí a proto jsme vyrazili na autobus. To jsme však nevěděli, co nás ještě čeká.
Gate 108 - krátká povídka o podcenění městské hromadné dopravy
Je něco málo před šestou odpolední. Kolečka kufru přijíždí po dlažebních kostkách a my kličkujeme mezi davy turistů. Na ulici míjíme nejrůznější stanoviště autobusů, až se konečně dostaneme na naší zastávku s číslem 16. Time schedule nám oznámil, že autobusy jezdí co 15 minut, nějak se však neschodoval s informační tabulí, která náš autobus vůbec neukazovala. Zatím jsme byli v klidu. Nohy přešlapovaly z místa na místo, autobusy jiných čísel nás lhostejně míjely a my stále čekali. Odbylo několik minut a vytoužený autobus se objevil, k našemu smutku však jen na informační tabulí a ještě k tomu s poznámkou 20 minut. Panika však stále nebyla na místě, paní zaslouženého věku nás ujistila, že by autobus snad přijet měl. Tak jo. Opravdu nakonec přijel, naší radost však ihned zničil nový problém - zápas fotbalového šampionátu. Říkáte si: a k čemu to vadí? No možná tomu, že zacpal celé město. Řidič nervózně troubí na ostatní auta, více stojí než jede. V hlavě mi neúprosně tikají hodinky. Tik, tak... Nervózně se podívám na čas. Bylo něco kolem 18.50. Žena středního věku, sedící vedle mě, zpozorovala mojí nervozitu a zahájili jsme konverzaci na téma: Is this traffic situation common in this day time?? Absolutely not! Oh thanks. How long does it take to the airport from here? Maybe 20 minutes, but I'm not sure... Thanks again!! Veškerá únava byla rázem pryč, tělo ovládal adrenalin, srdce bušilo jako o závod a já cítil kapku potu, stékající mi po čele. Paní nakonec vystoupila, jako všichni ostatní. Nervózně jsme sešli do přízemí doubledeckeru a smířeně čekali na zastávku Terminal 1. Vyběhli jsme jako střely a vítězně, v čase 19.15, dorazili na letiště. Nic už nás přece nemohlo překvapit a tak jsme si nakráčeli na bezpečnosti kontrolu. Vše šlo poměrně rychle, hladce, nikdo ani nezapípal a vidina dokonalého vítězství byla na dosah. Zkazily to jen naše kufry, které neprošly kontrolou. Na tváři se mi vysrážela další kapka potu a jestli předtím bylo mé tělo na adrenalinovém šoku, tak teď dostalo další resuscitační dávku. Před námi bylo asi 8 kufrů, arabi a pomalí pracovníci Dublinského letiště. Nezbylo nic více, než zoufale pozorovat nijak nespěchající lidi a utíkající čas. Naše cílová rovinka však konečně nastala. Akorát, byla fakt dlouhá, proběhli jsme parfumérku, duty free shop, kavárnu, další parfumérku, pak nahoru, doleva a rovně po asi 500 m dlouhém koridoru až k bráně 108. Mrtví, vysílení a bez dechu jsme dorazili ještě s několika minutovou rezervou. K radosti všech jsme se dozvěděli, že má náš let zpoždění.
Finální část příběhu není z důvodu vulgarismu publikovatelná. Ve zkratce: úspěšně jsme doletěli do Skotska.
Praktická poznámka: Přelety mezi "ostrovy" a celkově přelety ve Spojeném království jsou levné. Za jednosměrnou letenku jsme zaplatili přibližně 250 Kč.
Komentáře
Okomentovat