Kanárské ostrovy- Tenerife

 Kanárské ostrovy. Spousta lidí se ušklíbne, ale já naštěstí předem neznala nikoho, kdo by na Kanáry jezdil do obrovských hotelových komplexů a stěžoval si, že je tam ledový oceán, škaredé tmavé pláže a pořád tam fouká. To vše jsem se dozvěděla až po návratu z dovolené a vy, kdo jste na Kanárech nikdy nebyli (před 20 lety s rodiči se nepočítá) se musíte jet přesvědčit sami. A určitě nebudete litovat.

Kanárské ostrovy je souostroví 7 hlavních a několika dalších menších ostrovů. Na většinu z nich se od nás za pěkné peníze dostanete letecky nízkonákladovkou Ryanairem nebo Wizairem, z Prahy navíc létá společnost Smartwings a právě s tou jsme v létě 2021 za dob Covidu letěli my. Letěli jsme na Tenerife a zpět do Prahy z Gran Canaria, což byla skvělá volba. Viděli jsme oba dva ostrovy a ušetřili čas i peníze za druhý transfer mezi ostrovy. Příště bych jen prohodila pořadí ostrovů a jako první navštívila Gran Canaria. Na Tenerife se nám líbilo o trochu více a bylo by lepší u nádherných výhledů neříkat: „wow nádherné, ale na Tenerife to bylo ještě lepší“.
Co se týče dopravy po ostrovech, určitě si půjčte auto. Nedokážu si moc představit jezdit po ostrově jinak než autem a 100% by se bez něj nedalo dostat na všechna místa. Navíc ta svoboda jet kamkoliv a zastavit na odpočívadle s výhledem na sopku a okolní inverzi nebo na nekonečný oceán, je k nezaplacení. Na obou ostrovech jsme využili autopůjčovnu CICAR, auta půjčují s plným pojištěním a stačí debetní karta, super je i možnost auto vrátit na jiném místě než se vyzvedlo. V diskuzích je doporučuje nejvíce cestovatelů a my musíme souhlasit a příště bychom si auto půjčili zase u nich. Všechno se dá zařídit v pohodě dopředu na internetu a na letišti si jen vyzvednete klíče a auto. Slyšela jsem o případech, kdy půjčené auto mělo problém vyjet prudké kopce (a že jich na ostrovech je), tak Martin vybral auta výkonnější a neměli jsme problém ani ve čtyřech.

Velmi zjednodušeně by se oba ostrovy daly rozdělit na jih, sever a střed. Jih je slunečný, teplý, větrný a připomíná poušť, naopak na severu mnohem více prší, je tam chladněji a díky tomu i více zeleněji než na jihu. No a ve středu ostrova jsou kopce a hory (teda vlastně sopky). Z toho důvodu je většina hotelových komplexů soustředěna na jihu. Na Tenerife je to v okolí Costa Adeje a Los Cristianos, na Gran Canarii Puero Rico a Maspalomas.

My naši dovolenou začínáme na jihu Tenerife a první ubytování máme v městečku Los Gigantes, jen pár minut od pláže s výhledem na až 800 metrů vysoké útesy. Těmi jsme se navíc mohli kochat i přímo z terasy. První odpoledne trávíme na pláži a cestou zpět na byt se stavujeme na večeři v italské restauraci Rosso Pomod‘oro přímo pod naší terasou, jídlo je výborné a živá hudba je příjemný bonus.
Druhý den vstáváme v 7 hodin ráno a zjišťujeme, že je ještě noc. Východ slunce je v 7:30 a reálně začne být světlo až okolo 8. Žádné brzké vstávání, tady se mi bude líbit :D
Po snídani na terase vyrážíme na procházku s cílem Charco el Diablo, což jsou to pozůstatky lávy, která vytvořila na pobřeží jezírka s průzračnou vodou a jeskyně Cueva la Vaca. Koupat se tady nedá, prozkoumávání jezírek je v našich nazouvácích docela o hubu, tak se vracíme kousek zpátky na pláž Playa de la Arena, osvěžíme se v oceánu, leháme na černý písek a dáváme šlofíka. Po poledni je už docela horko a 4 km zpátky na ubytování nám dalo zabrat, odpoledne volíme poklidnější program a jedeme se podívat do největšího letoviska na Tererife. Stačil pohled na hotelové komplexy v Costa Adeje a jsem vážně ráda, že nemáme ubytování právě tady. Ale ležení na pláži, procházka po promenádě s palmami a večeře v místním hipsterském podniku byla fajn, to zase né že ne. Večeře některým z nás vlila do žíly až moc energie a vznikl nápad jet se podívat k nedaleké vyhaslé sopce Montaňa Roja na pláži. Jenom podívat! Protože nemáme vodu, batoh ani mikinu a na sobě máme plavky a sandálky na pláž. Nahoru je to dle mapy.cz hodinu chůze (takže naším tempem prý 30 minut), vodu koupíme na benzínce, místo mikiny máme šátek na pláž a akorát stíháme západ slunce. A vlastně, proč ne? Čím jsme výš, tím je horší cesta, silnější vítr a nahoře nás to málem odfoukne, ale západ a celé zakončení dne je nádherné. Co na tom, že musíme scházet s prsty v uších, aby nám do nich nenafoukalo? :D U vína na terase si říkáme, jak je skvělé, že jsme tady a už za první den toho tolik stihli.

Další den máme na 9 hodin ráno rezervaci na Masca Gorge Trail, což má být jeden z nejkrásnějších trailů na Tenerife a dle oficiálních informací zabere okolo 7 hodin. Nejdříve se sestoupí 750 m soutěskou k moři, kde se dá okoupat a pak se výškové metry zase stejnou cestou vystoupají a navíc za mnohem teplejšího počasí než se ráno vycházelo. V minulých letech se tady stalo pár neštěstí, proto je teď nutná rezervace na určitý datum a čas předem (je zdarma), po celou dobu musí být na hlavě helma a na trail vás pustí pouze v horských botech. A ano, byli jsme svědkem, jak skupinku lidí nechtěli pustit v teniskách a museli si koupit pohorky z Decathlonu, které u vstupu měli pro tento případ nachystané. Trail je fakt nádherný, a i když není zase až tak náročný, jak ho popisují místní, tak závěrečné prudké stoupání na poledním slunci nám dává pořádně zabrat. Tip na závěr: pokud si myslíte, že máte dost vody, tak přidejte ještě litr a bude to tak akorát. I bez trailu určitě stojí za to, se do Mascy jet podívat. Ten výhled na kaňon a vesničku je neskutečný a trochu připomíná scenerie z Jurského parku. A už cesta sem je silný zážitek (Kinedryl před nejen touto cestou na ostrovech doporučuje 1 z 1 lékárnic).

*tip: jeďte sem buď brzy ráno kvůli místu na parkování nebo před západem slunce kvůli nejlepšímu světlu na fotky

Odpoledne se jdeme ještě projít k přírodnímu bazénku, z něhož jsou na netu krásné fotky s vlnami. Vlny ale nejsou a voda v něm je odporná, tak jdeme opět na pláž a trávíme tady zbytek odpoledne a nakonec i část večera. Večeře formou pikniku při západu slunce a pár lahví vína způsobí, že se domů vracíme ve skvělé náladě.  Na další den nemáme plán a tak se slovy „musíme dopít všechen alkohol, co tady máme, ať zítra před Teide nejsme v pokušení“, dopíjíme všechna vína a vedeme hluboké rozhovory dlouho do noci. Ráno je náročné a určitě není schopný nikdo řídit, plánujeme tedy další program a především highlight této dovolené- výstup na sopku Teide.

Pico del Teide je stále aktivní sopka a výška 3 715 m.n.n. z ní dělá nejvyšší horu Kanárských ostrovů i celého Španělska a 3. největší aktivní sopka na světě. Kvůli ochraně ekosystému a regulaci počtu lidí se k výstupu na vrchol vydává 300 permitů/den, které jsou zdarma, jen je potřeba si je „koupit“ dopředu. Permity na Teide jsou nutné pouze pro poslední úsek od stanice lanovky na vrchol a byla to hned druhá věc po koupi letenek, kterou jsem zařizovala. Bohužel byly už i 2,5 měsíce dopředu úplně vykoupené. Další možností je přespání na útulně Refugio Altavista a na Teide vyrazit ráno na východ slunce, což vypadalo jako skvělý do té doby, než jsem zjistila, že kvůli Covid-19 je útulna mimo provoz. Poslední možností je tedy jít bez permitu v dobu, kdy tam už žádný hlídač není. Po pročtení x článků a konverzaci s hlídačem v Masce zjišťujeme, že hlídači nahoru jezdí lanovkou. Takže večer, jak poslední lanovka odjede, už tam nikdo není a to samé brzy ráno. Občas lanovka nahoru veze lidi na západ slunce, ale to by byla moc velká náhoda, kdyby…
Jo přesně to ráno zjišťuju, že další den, kdy máme výstup v plánu, tam jít vlastně nemůžeme a kvůli přejezdu do jiného ubytování máme jedinou možnosti jít dnes. Výstup nemá být úplně lehký: 20 km, převýšení 1450 m a navíc do výšky, ve které nikdo z nás nebyl a s vědomím že od 3 500 m.n.m se už může projevit výšková nemoc a hodně lidí kvůli ní úplně nahoru nevyjdou. Doporučení jak ji nedostat zní pít hoodně vody, často dělat zastávky a den předtím si odpočinout a nepít alkohol. Skvěle, ještěže jsme včera každý vypili tak 2 lahve vína. Navíc se nestíháme ani připojistit (většina pojištění je platná jen do 3 500 m.n.m.), tak vtipkujeme, že kdyžtak nás ti ostatní snesou níže.
Nachystáme svačinky, sbalíme batohy a po obědě vyrážíme. Výstup začíná u autobusové zastávky Montaňa Blanca, kde je i malé parkoviště, které je úplně plné. Asi dvakrát projíždíme sem a tam a hledáme, kde zaparkovat. Některá auta parkují i vedle silnice, my máme nakonec štěstí a jedno auto z parkoviště právě odjíždí. Po krátké svačince nasazujeme kšiltovky a vyrážíme vzhůru. Celý výšlap by se dal rozdělit na 4 etapy. První je 5 km pozvolné stoupání po šotolinové cestě krajinou, která připomíná Mars, další je už prudší stoupání nahoru k Refugiu, další od Refugia k stanici lanovky po ztuhlé lávě a poslední je ta část trailu na vrchol, na kterou je potřeba permit. Není vůbec dlouhá, jen jsou tady už dost cítit sirné výpary, bolely mě nohy, občas se mně zamotala hlava a navíc jsem měla trochu strach, jestli se přece jen neobjeví nějaký hlídač, a proto mi přišla snad nejvíc náročná. Ale hned první výhled z vrcholu mi veškerou námahu vynahradil a pomalu mi vhrkly do očí slzy z toho, že jsme to opravdu vyšli, jsme tady sami ve výšce 3718 m.n.m. vysoko nad mraky a s výhledem na celý ostrov a nekonečný oceán. Nahoře jsme si dali svačinku, nafotili fotky a strávili hodinu kocháním se výhledy. Při sestupu začalo zapadat slunce, tak jsme mohli pozorovat i obrovský stín, který Teide vrhá (prý úplně největší na světě) a taky se ochladilo na péřovou bundu. My jsme sice sníh na vrcholu neviděli, ale i v srpnu tady teplota v noci klesá k 0°C a po téměr celý rok je na vrcholu sněhová pokrývka, která dala ostrovu název Tenerife (v jazyku původních obyvatel to znamená zasněžený). Někteří z nás (já, překvapivě) si na posledním skoro rovném úseku ještě odřou koleno a můžeme jet šťastní a unavení zpátky na ubytování. Málem bych zapomněla zmínit, že tady byla ta nejkrásnější hvězdná obloha, kterou jsem kdy viděla. I samotné parkoviště je ve výšce nad 2 000 m.n.m. a tím, že je uprostřed národního parku, tak v okolí není nic osvětleného.

Další den vyrážíme prozkoumat severní část ostrova a počasí cestou vypadá velmi nevlídně. Nahoře v horách jsou mraky, mlha a prší. Prší i v městečku Icod de lo Vinos, kam se jedeme podívat na nejstarší a největší dračí strom na světě. Stačí vypít jedno Café leche y leche (doporučujeme!) a přestane pršet. Do parku není potřeba kupovat vstup, strom „Tisíciletý drak“ jde krásně vidět i z protilehlého náměstí. *Tip: v restauraci Casa el Drago si můžete dát kafe (i se slepicí #aťžijebizárek ) přímo pod stromem, je trochu skrytá a jde se do ní přes obchod se suvenýry
Punta Juan de Centellas jsou kamenité útesy, které vytváří jezírka a jeskyně, kde dá i koupat. Nutné je přijet za odlivu, nesmí být vlny a taky to musíte najít :D. Cesta na parkoviště poblíž je dobrodružná a sejít dolů k oceánu taky (botasky s sebou), bohužel zrovna byly obrovské vlny, takže koupat se nedalo, ale i tak byly výhledy krásné.
Při pozorování vln nám vyhládlo a po zjištění, že před všemi restauracemi v městečku Garachico je dlouhá fronta, nastává krizový moment. Jeden hladový člen dovolené je ok, ale jakmile máme hlad všichni, je to zlé. Po tom, co dvakrát obejdeme celé centrum a ptáme se ve všech restauracích, najdeme volné místo. Já si dávám tradiční kanárské pečené brambory Papas arrugadas s pivem a jsem spokojená, ostatní už ani tak ne, ale aspoň už nikdo nemá hlad :D. Garachico je historické městečko s krásným náměstí, které bylo v roce 1706 zničeno výbuchem Teide. Horká láva zavalila celé město a dochovala se pouze městská brána a pevnost na pobřeží, při styku s oceánem láva vytvořila koupací jezírka, kterých s radostí využíváme. Cestou zpět si děláme trochu zajížďku přes Puerto de la Cruz a zpět se vracíme přes celý národní park Teide. Zastavujeme na odpočívadlech, procházíme se po místech, které ze všeho nejvíc připomínají planetu Mars a nemůžeme se vynadívat na sopku Teide. Máme štěstí i na inverzi a dost nás mrzí, že jsme si nekoupili jídlo a neudělali tady nahoře piknik s výhledem. Nevadí, aspoň si vychutnáme poslední večeři na terase, zítra nás čeká přesun do ubytování v blízkosti hor Anaga.

Po snídani a check-outu jedeme rovnou k prvnímu cíli dnešního dne, a tím je pláž Amarilla. Amarilla znamená španělský žlutá a název pláž dostala podle nádherných žlutě-oranžových skal. Voda je tady průzračná, ale opět jsou tak obrovské vlny, že si netroufáme vlézt do vody. Kolem skal se dá jít na procházku, ale bacha ať vás nezaskočí příliv. Pár lidí, kteří šli dál od pláže, měli potom kvůli obrovským vlnám problém se vrátit zpět. My děláme pár fotek a pokračujeme dál. Přesněji do plážového baru na osvěžující Mojito. Sluníčko hřeje, tak si druhé radši nedáváme a jdeme se pěšky projít na začátek pláže k Montaňa Roja (ano, tam kde jsme byli na neplánovaný západ slunce). Jdeme teda jen my s Ivonkou, protože kluci usoudí, že jít pěšky 700 m je na dnešní den až moc velký výkon a dojedou tam autem. Pláž se jmenuje Playa de la Tejita a je to největší písečná pláž na Tenerife a za mě i nejkrásnější. Sice tady fouká tak moc, že se dá ležet jen v „kamenných ohrádkách“ a i tak máme písek úplně všude. Koupat se tady s opatrností dá, mě vlna mě smete tak, že udělám salto dozadu, ztratím sluneční brýle a vyvrhne mě na pláž jak vorvaně. Ale ten pocit svobody, výhled na sopku a tříštící se vlny je úžasný. Další zastávkou je Arco de Tajao, skalní oblouk vytvořený vodní erozí. Stačí odbočit z dálnice, sejít z parkoviště kousek dolů soutěskou a oblouk najít. Pokud ho najít nemůžete, pravděpodobně stojíte přímo na něm (odzkoušeno za vás). Takhle nějak si představuju že to vypadá v národních parcích v Severní Americe.
Druhé ubytování máme přímo u oceánu u Playa de Jover, kromě naší chatičky je tady ještě pár ubytování, kde ale bydlí místní (vedle nás velmi sympatický záchranář), přírodní bazén a 1 hospoda, která je pořád zavřená. Jinak tady není vůbec nic a vlastně to vůbec nevadí. Ideální na to, si večer dát víno na terase, poslouchat šumění oceánu a hrát karty. Do města Tejina to navíc byla chvilka autem, dáme si tam večeři a pak už si jen užíváme klidu v naší chatce.

Ráno nás místo výhledu na hory Anaga vítá déšť, Nedá se nic dělat, jsme na místě, kde prší opravdu často. Díky tomu jsou hory v této části ostrova úplně rozdílné než na jihu a  jejich velkou část pokrývá vavřínový les, navíc tady díky tomu roste spousta endemických rostlin. Vavřínový les má jiný název a to subtropický mlžný prales, což už musí znít zajímavě i pro ty, co preferují pláže a teplo. Už jen cesta autem v mlze v hustém lese je zážitek sám o sobě a působí dokonce trochu strašidelně. Hned ze začátku parku je vyhlídka Mirador Cruz del Carmen, ze které má být výhled na Teide. My máme mlhu, tak nemůžeme mít výhledy. Jdeme si projít Stezku smyslů, která vede mlžným lesem a má přiblížit les všemi smysly. Je tady více okruhů (dokonce i pro vozíčkáře), my volíme jak jinak než ten nejdelší. I ten má jen okolo 2 km, takže je to taková fajn procházka.
*Varování: je tady fakt zima (okolo 15°C), takže mikiny a bundy s sebou
Pokračujeme do vesničky Bejía a parkujeme úplně na konci asfaltové cesty v El Peladero. Není tady signál a možná za to může i všudypřítomná mlha a sychravé počasí, ale všechny nás napadne, že kdybychom se ztratili tady, tak nás hodně dlouho nikdo nenajde. Vyrážíme po stezce a cílem je najít levádu a projít se po ní. Levády jsou uměle vytvořené kanály, které z hor odvádí vodu na pobřeží a často prochází nepřístupným terénem, tunely apod. Po asi hodině chůze v bahně a obdivování kaktusů zjišťujeme, že leváda je někde pod námi a touto cestou bychom se místo k ní dostali až na pobřeží. To se nám nechce, protože bychom museli šlapat stejnou cestou zase zpět k autu. Vracíme se zpátky a u auta potkáváme první turisty, kteří ale jdou jiným směrem, než jsme šli my. Kluci s vidinou levády a se slovy „jenom seběhneme kopec a podíváme se, jestli je tam něco zajímavého a dáme vědět“ se vydávají za skupinkou turistů. My s Ivonkou sedáme na kámen a čekáme. Čekáme 15 minut, 30 minut a začíná pršet (klíče od auta mají kluci), 45 minut a začínáme být lehce nervózní, 60 minut a jsme už nejen nervózní ale i nasrané. Není tady signál, tak se jim nemůžeme dovolat, na sobě máme mikinu i bundu a je nám zima. Stále prší, tak se rozhodneme zahřát a jít stejným směrem jako šli kluci a marně se snažíme nemyslet na to, že se jim mohlo něco stát. Přesně v moment, kdy sejdeme nejprudší kopec (v některých místech spíše sklouzneme po bahně), je uvidíme. „Bylo to skvělé, šli levádou, dlouhým temným tunelem, nádherné výhledy!“ Jojo, to jsme rády.
Cestou domů se zajedeme ještě podívat do městečka Punta del Hidalgo, vyhlídka na pláž Playa de los Troches je pěkná především na fotce, na které nejde vidět bordel a psí hovna na zemi :D Celkově se nám město moc nelíbí, projdeme se po promenádě k majáku, dáme si kafe a jedeme se okoupat do „našeho“ bazénku k ubytování.

Další den Petra vysadíme přes zoologickou zahradou Parque Loro v Puerto de la Cruz, kam se jde podívat na tučňáky. Jezdí tam i spousta lidí z resortů na denní výlety a nejznámější jsou show s kosatkami. Cvičených zvířat je mi líto a stačí mi 1 článek o tom, jak jsou kosatky omezovány, a vím, že já to podporovat nebudu. Ivonka s Martinem do Zoo taky nechtějí, tak najdu 2 km procházku po pobřeží s cílem Playa de la Castro. Po 1 km narazíme na zátarasu a dál se nedá projít kvůli rekonstrukci, tak se vracíme k autu a na pláž dojedeme. Ani nám to nevadilo, výhled jsme viděli a cestička zas tak pěkná nebyla a aspoň nebudeme muset k autu jít 2 km zpátky. Pláž je divoká, nádherná a kamenitá. Je příliv, takže se koupat moc nedá, nám to nevadí. Čteme knížku, sluníme, posloucháme vlny a odpočíváme. Po levé straně pláže je i vodopád, ke kterému se dá za odlivu podívat a okoupat se pod ním.
Vyzvedneme Petra a už všichni společně jdeme na kafe. To, že jsem přehřátá a potřebuju se vykoupat mi potvrdí slečna servírka, která za námi vyběhne a donese mi můj telefon, který jsem nechala na stole. Super. Jdeme okoupat na černou písečnou pláž ve městě, tam se ale po chvíli začne přehřívat Ivonka a jde si sednout do stínu. Procházka městem je super, barevné domečky, všude palmy, výhledy na oceán a pohodová atmosféra. Je to příjemná změna po dnech strávených v přírodě.

Poslední den na Tenerife máme v plánu jet hlouběji do Anagy, jít na trek a zbytek dne odpočívat na pláži. Vyjíždíme opět do naprosté mlhy a po hodině už přestáváme věřit, že dnes uvidíme něco jiného. Naštěstí v moment, kdy začneme sjíždět z hor směrem k pobřeží, se mraky začnou trhat a my vidíme první výhledy. Jedeme až do vesničky Benijo, kde je i nádherná obrovská pláž. My začínáme na parkovišti nad ní a jdeme směrem El Draquilo, což je malinká vesnička v horách a je zajímavé vidět, jak tady lidé žijí. Nadšení nám hned za vesnicí zchladí cedule, že tento trail je z důvodu sesuvu půdy a poškozené stezce uzavřen a vstup je přísně zakázán. Porušování zákonů máme už nacvičené z Teide, tak jdeme dál s tím, že pokud se nám cokoliv nebude zdát nebo bude nebezpečné, jdeme zpátky. Je pravda, že stezka je místy ve fakt špatném stavu a stačil by jeden špatný krok a skončili bychom až někde v oceánu, ale většina stezky je v pohodě. Za deště nebo mokra bych sem ale rozhodně nešla. Výhledy jsou úplně neskutečné a ani fotky nedokážou vystihnout, jak nádherné to doopravdy bylo. Oceán, kaktusy, opuštěná vesnička, útesy, dračí stromy a žádní lidé. Původně jsme chtěli dojít až k majáku, ale zhoršilo se počasí a za deště jsme zpátky fakt jít nechtěli.  U auta si všimnu, že má Petr přisáté obrovské nechutné klíště. Google nám vyhazuje rozličné výsledky: že na Tenerife klíšťata skoro nežijí, fotku psů s ušima plnýma klíšťat a radu, že klíště na Kanárech může přenášet rickettsiózu. Moje rada: nehledejte nic souvisejícího se zdravotním stavem na googlu!
Nemáme s sebou pinzetu a klíště vytáhnout nejde, zastavujeme u jedné ze surfařských pláží, kde stojí sanitka s červeným křížem. Zpět do auta se Petr vrací nejen se stále přisátým klíštětem, ale i hrůzou v očích. Moc jim nerozuměl, ale slova sepse, nemocnice a vážné pochopil. Představa, že jedeme s klíštětem do nemocnice, nám přijde komická a trochu i smutná, nestihli bychom pláž. U další surfařské pláže zkusíme štěstí znovu a naštěstí místní záchranář uskuteční náročnou operaci a klíště pinzetou vytáhne. Až nám z toho vyhládlo. Místní restaurace, kde se podává lokální jídlo s lokálním vínem se jmenují „guanchinche“ a jednu takovou máme po cestě. Nikdo tady neumí ani slovo anglicky, tak používám frázi z prvních lekcí Duolinga „Una mesa para quatro personas“, jídelní lístek je taky jen ve španělštině (ale to v 90% všech restaurací), s pomocí google překladače objednáváme kafe a jídlo s Petrem napůl. Doteď mě mrzí, že jsem si tady nedala svoje jídlo, bylo výborné, obzvlášť tradiční queso asado. Pokud pojedete okolo, tak Guanchinche Bibi y Mana je jasná volba.
Přejedeme přes hřeben hor a sjedeme k Playa de las Teresitas, což je jediná pláž na Kanárských ostrovech se zlatým pískem. Je uměle vytvořená a písek sem byl dovezen ze Sahary, tím jak je oblíbená, tak ho dokonce už museli i doplnit. Je tady uměle vybudovaný útes a vlnolam, takže voda je úplně klidná a dá se tady v pohodě plavat. I když je tady plno lidí, tak je pláž super. Plno palem pro Ivonku, Mojito pro nás všechny a poblíž v městečku San Andrés plno restaurací na večeři. Pěkné rozloučení s Tenerife, další den ráno se přesouváme na ostrov Gran Canaria.