Budíme se plní nadšení do poznávání Koh samui a u snídaně plánujeme program na celý den. Snídáme již zcela klasicky na zemi před supermarketem, jenom jsme pro tentokrát vyměnili 7-eleven za FamilyMart, obsah snídaně se ovšem nezměnil. Myslím, že po této dovolené nebude chtít nikdo z nás toasty ani vidět.
Máme strach z velkého provozu a kruhových objezdů v okolí letiště, a tak chytáme taxíka, který nás veze k prvnímu chrámu. Jako první jedeme k Wat Phra Yai neboli k velkému Buddhovi.
Ten je opravdu velký a celý komplex je fakt pěkný, Jirkovi se ovšem více líbí přistávající a vzlétající letadla z nedalekého letiště.
V taxíku jsem schválně nahlas četla pravidla chování v buddhistickém chrámu, kde kromě klasických zahalených ramen a kolenou, musíte i zout boty. Nohy jsou považovány za nečisté a nikdy byste s nimi neměli na nikoho, nedejbože na sochu Buddhy ukazovat. No takže zatímco my s Erikou sedáme na paty, Petr strčil nohy mnichovi i Buddhovi přímo před obličej, ostuda. Naštěstí nám mnich požehnal a posvěcel nás svěcenou vodou prp štěstí i tak.
Druhý chrám má být dle Petra kousek a dojdeme to v pohodě pěšky. Radši to kontrolujeme v google mapách a zjišťujeme, že ubral jen 300 metrů a 5 minut chůze, to je dobré a vyrážíme pěšky. Ono totiž podle Petra je všechno "blízko" a "chvilku chůze", a až když napůl mrtví jdeme půl hodiny na rozžhavené ulici, tak přizná, že nám kecal a ubral pár km vzdálenosti. Cestu zvládáme s jednou pauzu v klimatizovaném obchodě a jen se cestou divíme, že hned za rohem od krásně upravených chrámů je takový bordel a skládka. To je prostě Asie.
Druhý chrámový komplex Wat Plai Laem je ještě hezčí a hlavně je v něm minimum lidí. Úplně nejvíc ze všeho se mně líbí socha tlustého smějícího se Buddhy, který až nápadně připomíná Petra s pár kg navíc.
Projdeme okolo šestnastiruké bohyně i dalších chrámů a za 7 kč kupujeme misku plnou žrádla pro ryby, kterým nakrmíme sumce v jezírku. Dnes je sice zataženo, ale přijde nám, že je snad ještě větší vlhko a dusno.
Sháníme dalšího taxíka, který by nás vyvezl na vyhlídku do Jungle clubu a pak zpět do Lamai. Narážíme na taxikáře Maxe, který je zpočátku dobrý exot a neustále vydává mňaukavé zvuky a jednou dokonce zachrochtá, ale nakonec nám dá i dobré tipy a jeho telefonní číslo. Poradil nám co večer a kterým autobusem zpět do Bangkoku. Vyhlídka je do šíleného kopce, který bychom ve 2 na skútru nevyjeli, tak jsme rádi za to auto. Místo je zase nádherné, sedáme si na polštáře na zem, dáváme si první jakžtakž dobré kafe v Thajsku (rozuměj není to 3v1 Nescafe), fotíme a kocháme se výhledem. Shodujeme se, že bychom tady vydrželi sedět mnohem déle.
Vracíme se do Lamai, kde si objednáváme na oběd Pad thai (Jirka speciálně thaj paj, aneb doteď si nezapamatoval název Pad thai :D), zpětně to bylo asi to nejhnusnější Pad thai za celou dovolenou. V plánu je jít na pláž, ale začíná pršet. Déšť = příležitost dát si další masáž, kluci vtípkují, že tentokrát už s tím happyendem. Notojo, jdeme do salónu s postaršími ne moc pohlednými masérkami a mají po vtipkování. Petr si dal klasickou thajskou, Jirka s Naty masáž zad a já s Erikou hlavu a obličej. V mém případě je z toho spíš hlava a krk, asi poznají jak v háji můj krk je po 4 letech učení na farmacii. Na závěr mě poprosí sednout do tureckého sedu, omotá kolem mě obě ruce a obkročmo si na mě sedne. Čekám, co se bude dít. Po odpočítání "three,two, one" se mnou škubne na stranu a mně prokřupne páteř snad na 10 místech, až mám pocit, že mi ji musela určitě zlomit. To stejné udělá na druhou stranu, kde se ozve ještě hlasitější křupnutí. Thajka se tomu začne smát, tak se směju radši taky a jsem ráda, že se můžu hýbat.
Za hodinu na masáži úplně přestalo pršet, jdeme teda na tu pláž. K nadšení kluků jsou obrovské vlny a tak asi 2 hodiny blbneme v moři, až máme vodu i písek úplně všude.
Po krátkém odpočinku na pokoji voláme s Maxem, který mezitím byl v kanceláři autobusové společnosti a vše zařídil. Po týdnu se s holkama oblékáme do šatů a dáváme si makeup. Kluci nás po týdnu bez malování pomalu ani nepoznají a Jirka se jde obléct do slušnějšího oblečení hned po tom co nás vidí. Max nás nestíhá dovézt do Chawengu kvůli dopravní špičce, ale posílá kamaráda, kterému vše řekl a popsal. Cestou několikrát volá a ujišťuje se, jestli je všechno ok a my nevíme jestli je prostě jen tak moc hodný nebo nás chce nějak nachytat a obrat o peníze. V autobusové kanceláři je všechno jen v thajských znacích a starší pán za kasou neumí ani slovo anglicky, nějak teda kupujeme jízdenky na 22. do Bangkoku a jen doufáme, že to bude ok a že jsme nekoupili jízdenky třeba na Phuket.
Další zastávkou je bar s ladyboy show. Show nebyla špatná, ale zpětně jsme se shodli, že jsme měli jít v pozdějších večerních hodinách a ne hned v 8, takhle to bylo spíš taneční vystoupení v kostýmech. I přesto Petr asi i tak zůstává v Thajsku.
Dáváme Changa v 7/11 (místo drahého drinku = šetříme) a pokračujeme na pláž na ohňovou show. Sedáme na lehátka, objednáváme koktejl a sledujeme show. Když chtějí dobrovolníka, nevím proč se zvedám a nechám malého Thajce kolem mě mávat hořícími loučemi a vcelku rychle toho lituju. Prý se nemám hýbat, jako bych to snad měla v plánu, ale přílivová vlna odnese písek pode mnou a já mám pocit, že spadnu. Na závěr chce ať se zakloním a já mám pocit, že mě sotva 55kg Thajec nemá šanci udržet a navíc mi stíhat před obličejem točit hořícími řetězy. Nakonec vše dobře dopadne a my jdeme hledat něco na jídlo.
Po vstání z lehátka s holkami usoudíme, že ten koktejl byl docela silný. Zklame nás úplná absence streetfoodu, a tak Petr s Erikou jdou do McDonaldu, já se nebráním a kradu Petrovi hranolky. Ovšem Jirka, který tvrdil, že v Thajsku do mekáče ani nevkročí, neochutná ani jednu hranolku a pomalu si tam ani nechce sednout. Po jídle chceme jet domů, ale objevujeme párty ulici a jdeme si ji projít. Kluci jsou jako vždy vepředu a v momentě jsou na nich nalepené 3 prostitutky.
Radši sedáme do baru s "sexy cowboy girls" a kluci si dávají mužné drinky.
Nakonec se nám nechce už víc pít, protože máme na zítra už plány a už tak jedeme domů v 1 v noci.
Já ráno odmítla vstát, protože jsem na snídani moc chuť neměla a kluci šli shánět skútry na dnešek. Skútr nakonec nesehnali, protože ve všech půjčovnách chtěli pas a to jsme odmítli dát. Vlastně jsme o ty skútry zas až tak moc nestáli jako na Koh phanganu. Já měla donos snídaně až do postele a kluci mezitím sehnali tuktuk auto. Z ničeho nic zavolali, že už jedou a ať jdeme ven. Samozřejmě ani jedna z nás nebyla ještě nachystaná, tak jsme měli aspoň příležitost si na ně společně zanadávat.
Jako první jsme jeli do chrámu s mumifikovaným mnichem. To jest mnich, který si předpověděl čas vlastní smrti, sednul, umřel a v té poloze sedí dodnes i 70 let po smrti. Místo aby se rozložil, tak se mumifikoval a ani "napůl doktor" Petr nedokázal vysvětlit, jak je to možné.
Zajímavé, ale stačilo 15 minut a pokračujeme dál na vodopády. Už cestou potkáváme slony vozící lidi a u parkoviště je slon v ohradě, kterého můžou turisté krmit. Chudák je připoutaný na řetězu a vypadá smutně a je mi ho líto, tak pokračujeme rovnou k vodopádu Na Mueang I.
Po Koh Phanganu, na kterém byly všechny vodopády vyschlé je tento příjemné překvapení. Nejenže je v něm voda, ale je i vcelku veliký. Jenom naše představa průzračné tyrkysové vody je trochu mimo a je tam taková bahnitá hnědá voda, asi po tom včerejším dešti. I tak se tam lidi koupají, takže po nafocení fotek tam skáčeme taky. Aspoň můžeme říct, že jsme se koupali v džungli pod vodopádem. Naty do vody odmítne vlézt, protože má strach, ze jsou tam hadi a kvůli zahalené vodě je neuvidí.
Po vodopádech jedeme na Silver beach, pláž s krásně bílým pískem. Je nádherná, ale na můj vkus je tam až moc lidí. Navíc sluníčko peče tak, že se na něm dá být maximálně 15 minut. Přesouváme se do stínu a dostáváme hlad.
Prvotně jsme nechtěli utrácet za jídlo v restauraci, neboť po včerejšku se naše zásoba Báthu poněkud ztenčila. Jídlo ze supermarketu ale už nikdo nemůže ani vidět, tak nakonec jdeme do restaurace u cesty. A zase je to jídlo výborné, asi jsme tady ještě nejedli nic vyloženě hnusného.
Po návratu na pláž usínám ve stínku, ale ani ne za hodinu mě budí Petr, že se zatahuje a bude pršet, tak že jedeme na hotel. Po krátkém odpočinku vyrážíme dát druhou šanci Lamai marketu, není nám ale souzeno se tady najíst. Tentokrát je už zavřený. Divný smrad ze syrového masa je tady stále, tak nás to ani nemrzí. Erika je unavená a je jí špatně, tak jde na pokoj, my jdeme hledat do města nějaké jídlo. Nakonec si Petr dává klasické pad thai a já už potřebuji přechutit, tak si dávám pečenou bramboru. Po včerejším večeru i v rámci dnešního šetření peněz jdeme po večeři hned na pokoj spát.
Máme strach z velkého provozu a kruhových objezdů v okolí letiště, a tak chytáme taxíka, který nás veze k prvnímu chrámu. Jako první jedeme k Wat Phra Yai neboli k velkému Buddhovi.
Ten je opravdu velký a celý komplex je fakt pěkný, Jirkovi se ovšem více líbí přistávající a vzlétající letadla z nedalekého letiště.
V taxíku jsem schválně nahlas četla pravidla chování v buddhistickém chrámu, kde kromě klasických zahalených ramen a kolenou, musíte i zout boty. Nohy jsou považovány za nečisté a nikdy byste s nimi neměli na nikoho, nedejbože na sochu Buddhy ukazovat. No takže zatímco my s Erikou sedáme na paty, Petr strčil nohy mnichovi i Buddhovi přímo před obličej, ostuda. Naštěstí nám mnich požehnal a posvěcel nás svěcenou vodou prp štěstí i tak.
Druhý chrám má být dle Petra kousek a dojdeme to v pohodě pěšky. Radši to kontrolujeme v google mapách a zjišťujeme, že ubral jen 300 metrů a 5 minut chůze, to je dobré a vyrážíme pěšky. Ono totiž podle Petra je všechno "blízko" a "chvilku chůze", a až když napůl mrtví jdeme půl hodiny na rozžhavené ulici, tak přizná, že nám kecal a ubral pár km vzdálenosti. Cestu zvládáme s jednou pauzu v klimatizovaném obchodě a jen se cestou divíme, že hned za rohem od krásně upravených chrámů je takový bordel a skládka. To je prostě Asie.
Druhý chrámový komplex Wat Plai Laem je ještě hezčí a hlavně je v něm minimum lidí. Úplně nejvíc ze všeho se mně líbí socha tlustého smějícího se Buddhy, který až nápadně připomíná Petra s pár kg navíc.
Projdeme okolo šestnastiruké bohyně i dalších chrámů a za 7 kč kupujeme misku plnou žrádla pro ryby, kterým nakrmíme sumce v jezírku. Dnes je sice zataženo, ale přijde nám, že je snad ještě větší vlhko a dusno.
Sháníme dalšího taxíka, který by nás vyvezl na vyhlídku do Jungle clubu a pak zpět do Lamai. Narážíme na taxikáře Maxe, který je zpočátku dobrý exot a neustále vydává mňaukavé zvuky a jednou dokonce zachrochtá, ale nakonec nám dá i dobré tipy a jeho telefonní číslo. Poradil nám co večer a kterým autobusem zpět do Bangkoku. Vyhlídka je do šíleného kopce, který bychom ve 2 na skútru nevyjeli, tak jsme rádi za to auto. Místo je zase nádherné, sedáme si na polštáře na zem, dáváme si první jakžtakž dobré kafe v Thajsku (rozuměj není to 3v1 Nescafe), fotíme a kocháme se výhledem. Shodujeme se, že bychom tady vydrželi sedět mnohem déle.
Vracíme se do Lamai, kde si objednáváme na oběd Pad thai (Jirka speciálně thaj paj, aneb doteď si nezapamatoval název Pad thai :D), zpětně to bylo asi to nejhnusnější Pad thai za celou dovolenou. V plánu je jít na pláž, ale začíná pršet. Déšť = příležitost dát si další masáž, kluci vtípkují, že tentokrát už s tím happyendem. Notojo, jdeme do salónu s postaršími ne moc pohlednými masérkami a mají po vtipkování. Petr si dal klasickou thajskou, Jirka s Naty masáž zad a já s Erikou hlavu a obličej. V mém případě je z toho spíš hlava a krk, asi poznají jak v háji můj krk je po 4 letech učení na farmacii. Na závěr mě poprosí sednout do tureckého sedu, omotá kolem mě obě ruce a obkročmo si na mě sedne. Čekám, co se bude dít. Po odpočítání "three,two, one" se mnou škubne na stranu a mně prokřupne páteř snad na 10 místech, až mám pocit, že mi ji musela určitě zlomit. To stejné udělá na druhou stranu, kde se ozve ještě hlasitější křupnutí. Thajka se tomu začne smát, tak se směju radši taky a jsem ráda, že se můžu hýbat.
Za hodinu na masáži úplně přestalo pršet, jdeme teda na tu pláž. K nadšení kluků jsou obrovské vlny a tak asi 2 hodiny blbneme v moři, až máme vodu i písek úplně všude.
Po krátkém odpočinku na pokoji voláme s Maxem, který mezitím byl v kanceláři autobusové společnosti a vše zařídil. Po týdnu se s holkama oblékáme do šatů a dáváme si makeup. Kluci nás po týdnu bez malování pomalu ani nepoznají a Jirka se jde obléct do slušnějšího oblečení hned po tom co nás vidí. Max nás nestíhá dovézt do Chawengu kvůli dopravní špičce, ale posílá kamaráda, kterému vše řekl a popsal. Cestou několikrát volá a ujišťuje se, jestli je všechno ok a my nevíme jestli je prostě jen tak moc hodný nebo nás chce nějak nachytat a obrat o peníze. V autobusové kanceláři je všechno jen v thajských znacích a starší pán za kasou neumí ani slovo anglicky, nějak teda kupujeme jízdenky na 22. do Bangkoku a jen doufáme, že to bude ok a že jsme nekoupili jízdenky třeba na Phuket.
Další zastávkou je bar s ladyboy show. Show nebyla špatná, ale zpětně jsme se shodli, že jsme měli jít v pozdějších večerních hodinách a ne hned v 8, takhle to bylo spíš taneční vystoupení v kostýmech. I přesto Petr asi i tak zůstává v Thajsku.
Po vstání z lehátka s holkami usoudíme, že ten koktejl byl docela silný. Zklame nás úplná absence streetfoodu, a tak Petr s Erikou jdou do McDonaldu, já se nebráním a kradu Petrovi hranolky. Ovšem Jirka, který tvrdil, že v Thajsku do mekáče ani nevkročí, neochutná ani jednu hranolku a pomalu si tam ani nechce sednout. Po jídle chceme jet domů, ale objevujeme párty ulici a jdeme si ji projít. Kluci jsou jako vždy vepředu a v momentě jsou na nich nalepené 3 prostitutky.
Já ráno odmítla vstát, protože jsem na snídani moc chuť neměla a kluci šli shánět skútry na dnešek. Skútr nakonec nesehnali, protože ve všech půjčovnách chtěli pas a to jsme odmítli dát. Vlastně jsme o ty skútry zas až tak moc nestáli jako na Koh phanganu. Já měla donos snídaně až do postele a kluci mezitím sehnali tuktuk auto. Z ničeho nic zavolali, že už jedou a ať jdeme ven. Samozřejmě ani jedna z nás nebyla ještě nachystaná, tak jsme měli aspoň příležitost si na ně společně zanadávat.
Jako první jsme jeli do chrámu s mumifikovaným mnichem. To jest mnich, který si předpověděl čas vlastní smrti, sednul, umřel a v té poloze sedí dodnes i 70 let po smrti. Místo aby se rozložil, tak se mumifikoval a ani "napůl doktor" Petr nedokázal vysvětlit, jak je to možné.
Po vodopádech jedeme na Silver beach, pláž s krásně bílým pískem. Je nádherná, ale na můj vkus je tam až moc lidí. Navíc sluníčko peče tak, že se na něm dá být maximálně 15 minut. Přesouváme se do stínu a dostáváme hlad.
Po návratu na pláž usínám ve stínku, ale ani ne za hodinu mě budí Petr, že se zatahuje a bude pršet, tak že jedeme na hotel. Po krátkém odpočinku vyrážíme dát druhou šanci Lamai marketu, není nám ale souzeno se tady najíst. Tentokrát je už zavřený. Divný smrad ze syrového masa je tady stále, tak nás to ani nemrzí. Erika je unavená a je jí špatně, tak jde na pokoj, my jdeme hledat do města nějaké jídlo. Nakonec si Petr dává klasické pad thai a já už potřebuji přechutit, tak si dávám pečenou bramboru. Po včerejším večeru i v rámci dnešního šetření peněz jdeme po večeři hned na pokoj spát.
Komentáře
Okomentovat